Markéta Urbanová

články a recenze


MARKÉTA URBANOVÁ

Markéta Urbanová : Karnaválie


Markéta Urbanová se narodila 17. 8. 1978 v Turnově. Zde také vystudovala Střední umělecko průmyslovou školu, obor zlatník. Následně absolvovala studium klasické malby v ateliéru profesora Zdeňka Berana na pražské AVU (1997–2003), kde od roku 2005 působí jako odborná asistentka. Roku 2007 se stala členkou S.V.U. Mánes, roku 2010 byla zařazena do stuckismu - mezinárodního uměleckého hnutí, které vzniklo na přelomu tisíciletí v Británii jako obrana především figurativní malby oproti konceptuálnímu umění. Dílo Markéty Urbanové je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách. Dvě její práce vlastní Národní galerie v Praze (Nalezenec, Černá nevěsta).

Obsahovým kódem k výstavě Karnaválie je obraz Černé vejce, ve kterém se nachází klíč k ostatním vystaveným malbám, i k celé současné tvorbě Markéty Urbanové. Je v něm obsažena osudovost, tajemství, zmar – v jeho fyzické i duchovní podobě i romatizovaná, až erotizovaná smrt. Ideovou předlohou se mu stala opera Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská, respektive její libreto Otakara Hostinského na náměty Schillerovy stejnojmenné tragédie, která dosahuje až shakespearovských dimenzí. Ve finále opery se vyjeví, že oba nápadníci hlavní hrdinky jsou zároveň jejími sourozenci, a dramatický příběh vrcholí bratrovraždou a sebevraždou... Svatba je zmařena, nevěsta místo bílého závoje obléká smuteční šat. A právě tento moment zachycuje obraz, na kterém démonická sudička přichází sdělit nevěstě tragickou zprávu. Autorka na stůl umístila vejce, které by mělo být symbolem budoucího života, plodnosti a dle křesťanské terminologie také vzkříšení. Je ale černé a navíc rozpůlené – a stává se tak znamením zmaru, definitivního rozpadu. Prošlo procesem tlení – na sto dní zahrabané ve směsi vápna, jílu, soli a popele – a právě tím získalo onen úchvatný achátový řez s jantarovým lemem. Jeho odpudivá krása vzešla z hniloby. Černé vejce je svým vlastním protimluvem, popřením sebe sama, je ambivalencí sloučenou v jednotu.

Okouzlení zmarem a zánikem se v tvorbě Markéty Urbanové objevuje dlouhodobě a snad by se dalo říci, že je jejím leitmotivem. Nejedná se o žádné módní gesto, ale o fascinaci, která vyrůstá z osobních prožitků autorky. Vyjevila se už v cyklu nahých těl obalených v igelitu, zmítajících se v existenciálním vyšinutí na hraně bytí a dobrovolného sebezničení (1998–2000), a především pak v portrétech otce a bratra (2001), u nichž se mohl divák jen dohadovat, zda tváře patří živým bytostem a nebo si je už formuje smrt. Když měla malířka pocit, že téma tělesnosti a její definitivy pro sebe vyčerpala, obrátila směr, aniž by ale opustila své klíčové téma. Námětem jejích obrazů se staly černé nevěsty zahalené do smutečních závojů, hřbitovní kříže a věnce. Na nich se její dříve hyperrealistická technika uvolnila do expresivního gesta, které jí dovolilo uchýlit se až k abstrahující redukci.

Poslední série maleb prezentovaná na výstavě v galerii Peron pod názvem Karnaválie je vyústěním předchozích tendencí. Navazuje na Černé nevěsty a to jak technikou, tak i obsahem. Tělesnost je zde zastřena bohatě dekorovanými drapériemi, na kterých malířka může realizovat svoji původní šperkařskou preciznost a zálibu v ornamentu. Černě oděné vdovy, sudičky a plačky působí oproti předchozím nahým figurám s nelítostně obnaženými fyzickými detaily překvapivě erotizujícím dojmem. Kalvárie se tu protíná s karnevalem, smrtelné vypětí s oslavou života, extáze rozkoše s agónií utrpení, Thanatos s Erotem. A vše spěje ve zběsile křepčivém danse macabre k jedinému možnému vyvrcholení. Opět se zde manifestuje propojení protikladů v dokonalou jednotu, poloviny černého vejce se spojují v celistvý tvar.

Monumentalitu statických figurálních kompozic Markéty Urbanové umocňuje monochromní zelenkavé či zlatavé zabarvení, které nechává prostor kresebnému základu obrazu, stejně jako vytržení z konkrétního prostředí, které by malbu zatěžovalo přebytkem vjemů. Nic tak nerozptyluje výrazná gesta a výmluvnou, i když jemnou mimiku postav. Malířka své obrazy režíruje jako velkolepou operu, která je ostatně její velkou inspirací i hudebním doprovodem při práci. Na počátku každého díla je vize, okolo které se dále rozvětvuje příběh – ať už vyfabulovaný, nebo s reálným základem. Za základě prvotní představy vytváří autorka nejdříve inscenované fotografie s modelkami oblečenými do kostýmů, které jim sama ušila. Vzniklé snímky následně kompiluje do ideálního výjevu a teprve pak maluje první skicy. Dovolím si tvrdit, že obrazy Markéty Urbanové jsou ucelené a bezchybné v každé fázi svého vývoje. Je téměř bolestné, sledovat, jak bravurní kresbu pohlcují podmalby a ty následně zaniknou v pod dalšími vrstvami nánosů barev i transparentních lazur. Markéta patří mezi poslední „strážce pokladu“ – zasvěcené učedníky profesora Zdeňka Berana, mezi ty, kteří dokonale ovládají řemeslo malby i její alchymii. Je to právě staromistrovská technika, která těm několika málo vyvoleným, kteří ji ovládají, dovoluje naprostou svobodu projevu. Dokonce jim dovoluje, aby ji popřeli, zbavili se chiméry dokonalého hyperrealismu a uvolnili svá gesta do velkorysých náznaků. Obě tyto zdánlivě protikladné polohy soužijí v současné tvorbě Markéty Urbanové v perfektní symbióze – rozpůlené vejce se sjednocuje v záhadný, okouzlující a zároveň mrazivý objekt touhy.
Terezie Zemánková

Galerie Peron, U Lužického semináře 12, praha 1, 9. 3. – 8. 4. 2012.



Galerie U Lávky, Praha 7 - Trója


Markéta Urbanová je jednou z výrazných uměleckých osobností, absolventkou ateliéru prof. Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě vychází z fundamentální tradice klasické malby, kterou aktualizuje soudobým cítěním. Rozvíjí vyhraněný výtvarný názor, založený na symbióze racionálních a intuitivních zdrojů. Poměr mezi tradicí a inovací je vyvážený a zachovává míru tvořivého aspektu.
Autorka pojala tuto výstavu jako malou retrospektivu malířského díla, s přesahem do nejnovější grafické tvorby. Je příležitostí seznámit se se spektrem jejího výtvarného rejstříku, který je vymezen polohami hyperrealismu a introspektivního realismu. Tématicky klade důraz na figuru a figurální kompozici, kde uplatňuje svůj smysl pro monumentalitu a dovolí si jít až k určité syrovosti, chladnému erotismu nebo jindy rozehrát bohatství historických reminiscencí a symbolických významů. Paralelně se zabývá krajinomalbou, která delší dobu zůstávala ve stínu její výrazné figurace. Ale právě krajinářské dílo dotváří její malířský portrét, reflektuje její křehkou senzibilitu a niterné prožívání české krajiny, jež ji vede až k hledání již jednou malířsky viděných a zachycených míst. Urbanové ranější práce se vyznačují tlumenější, redukovanější barevnou škálou a jejich působení někdy umocňuje šerosvitná modelace, podtrhující hyperrealistický projev. Současné obrazy rozzářil nový kolorismus a také i uvolnění formy k větší malířské svobodě.
Nejstarší malbou ze souboru je „Česká krajina“ z let 1999-2000. Její elektrizující napětí se odehrává v několika polohách. V náznaku příběhu mezi ženským a mužským modelem, pojetí těla jako zboží, v absurditě, vyjádřené alogickým motivem zásuvky zapojené v mracích. Autorka tu českou krajinu neidealizuje. Poukazuje na její jednolitost a šedivost, v dozvuku nálady předrevoluční doby. V rámci rozsáhlejšího cyklu podobizen vznikla plátna „Portrét otce“ a „Portrét bratra“ (2001). Rodinní příslušníci se stávají herci fiktivní tragédie, kterou si malířka spojila se skutečnou událostí teroristického útoku na mrakodrapy „Twins“ v New Yorku. Zachycuje krajní psychologickou situaci, trauma z prožité tragédie. Podobně inscenuje scénu v obraze „Čichání“ (2002) a manipuluje těly aktérek, vedena svým výtvarným záměrem. Poukazuje na animálnost sexuálního pudu.
V novějších monumentálních plátnech, jako „Messinská nevěsta“ a „Černé vejce“ (2009), realizuje svou vizi krásného obrazu, inspirována mistrovskou malbou Diega Velázqueze, Francisca Goyi ad. V těchto hieraticky až surreálně působících dílech nově interpretuje příběh z  opery Zdeňka Fibicha „Nevěsta messinská“ podle Schillerovy tragédie. Využitím jak historických reminiscencí, tak osobních vjemů a zážitků dospívá k finální podobě obrazu – příběhu, schopného překlenout propastné rozdíly času.
Originalita a působivost obrazu „A budou padat hlavy…“ (2010) je založena na spojení dvou kontrastních skutečností. Ideální, májová krajina dostává nový význam propojením s motivem vznášejících se lebek v mracích, kterými Urbanová metaforicky reaguje na aktuální události na Akademii výtvarných umění v Praze. Na plátně „Poslední let“ (2010) je formace mraků vytvářejících lebku monumentalizována a symbolizuje předzvěst blížícího se tragického konce Antoina de Saint Exupéryho.
Současnou výstavu dotváří pětibarevná serigrafie „Velký Stav“ (2009) v několika barevných variantách, kterou Markéta Urbanová realizovala jako prémii pro Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož je členkou. Zachytila tu ledovcové jezero „Wielki Staw“ na polské straně Krkonoš. Krajina kdysi uzřená a ztvárněná Otakarem Lebedou se autorce stala nejčistší esencí krajinného vznešena.
Rea Michalová


Markéta Urbanová ve vystavených obrazech balancuje mezi polaritami reality a fikce, současnosti a minulosti, života a smrti, lásky a krutosti. Inspirována mistrovskou malbou Diega Velázqueze a Francisca Goyi, svou vizi krásného obrazu ztvárnila v cyklu „Černé nevěsty“ (2009). V monumentálním plátně „Černé vejce“ nově interpretuje příběh z opery Zdeňka Fibicha „Nevěsta messinská“ podle Schillerovy tragédie. Pracuje s bohatou symbolikou a nesmírně přesvědčivě fixuje v čase osudový moment, podtržený hieratičností figur, redukcí barevnosti a perfektním malířským zpracováním. Dociluje až surreálného působení celku. Naopak v díle „La Piovra“, představující osudovou ženu – femme fatale, rozvolňuje malířský rukopis a nechává zaznít barevné kontrasty. Obraz „Kruté Španělsko“ je reminiscencí na jednu z Velázquezových „Infantek“, kterou autorka stigmatizuje a odkazuje tak ke smrti. Markéta Urbanová propojuje křehkou duševní introspekci s fascinací pro neustále se opakující příběhy překlenující propastné rozdíly času. INTRO. Může být konec konců také částí slova „introdukce“ a znamenat úvod k něčemu novému. Nechme se překvapit.
Rea Michalová


Recenze: Černá nevěsta v drogerii?


vloženo: 21. 9. 2009 20:01,
Markéta Urbanová se dnes sice okrajově věnuje videoartu, pracuje však v oblasti malby a manipulované fotografie. Zabývá se průběžně tematikou veskrze figurální, pracuje s klasickou olejomalbou, jednoznačně jednou z nejtěžších disciplin výtvarné tvorby. Možná jako jedna z mála se často v citacích vrací k opravdu starým mistrům štětce – odkazuje na Velázqueze, Rubense, Goyu. Liší se tím zcela logicky od řady spolužáků, jejichž hledačství občas končí ve výkladní skříni vedlejšího řeznictví.
Což ovšem neznamená dnes v žádném případě záporné hodnocení, doba si žádá jiný pohled, může jej mít. Ale: Urbanová ví, že jen s dokonalou malbou by a priori nezaujala ani diváky, a možná ani sebe. The Chemistry Gallery předvádí zajímavý koncept, který může samozřejmě kritik raz dva roztrhat, anebo si jej hedonisticky vychutnat a přistoupit na předkládanou hru.

Totiž téma z Fibichovy a zejména Schillerovy Nevěsty messinské není nezajímavé, ba dokonce až podezřele schizofrenní, na okraji tehdejšího bulváru. Eroticko-existenciální zápletky ve zdánlivě rozvětveném světě vztahů skončí jako intimní katastrofa. Strnulé postavy zděšených hlavních interpretek - či interpretky - dokumentují na jedné straně možný svět neuvěřitelných rafinovaných skrytých vazeb a postavení ženy v onom velmi pohledném období, na straně druhé samozřejmě, jak jinak, autorčino tvůrčí mistrovství.
A že nechala po letech zazářit mladistvou Milenu Dvorskou v jedné z variant oné tragedie, jenom svědčí o odvaze autorky i kráse a magnetismu bývalé filmstar padesátých let. Doložení instalace designem z dílny Josefa Hoffmana a J. Jaroše už svědčí o postpostpostpostmoderním konceptu, cestě napříč časem, kterou ocení opravdoví gurmáni. Co jim ostatně zbývá - když vidíte v akci Hoffmannův nábytek skloubený s Jarošovými vtipnými skleněnými sety  v zajetí krajkové tragédie, nevyhnete se ustrnutí a překvapení.




Markéta Urbanová: Černá

Chemistry tak tuto výstavu řadí k některým labužnickým výtvorům pařížské scény padesátých let v módně postburžoasních salonech na obou březích Seiny, čímž potvrzuje svoji přece jen pro Prahu výjimečnou orientaci. Kéž by tento svůj vtip neztratila při dalším směřování, které slibuje jména sice populární, ale mám obavy, že nikoliv takto ohebná.
Markéta Urbanová: Černá - The Chemistry Gallery, do 4. října.
Markéta Urbanová je jednou z úspěšných absolventek ateliéru klasické malby na Akademii výtvarných umění v Praze (pod vedením profesora Berana). Jako Turnovačka studovala ve svém rodném městě obor zlatnictví na tamní střední uměleckoprůmyslové škole. Po škole byla několik let činnou pedagožkou, na Vyšší odborné škole Václava Hollara či na Akademii výtvarných umění v Praze. Vystavovala v celé řadě prestižních galerií (galerie U prstenu v Praze, galerie Nova v Praze, galerie AVU, kaple na Spálově u Semil, Mánes, sýpka ve Vlkově, Wortnerův dům v Českých Budějovicích, na hradě Sovinec,v Rodově v Polsku, v Amembergu v Německu, v muzeu v Kašperských horách, ve Veletržním paláci v Praze, v Novoměstské radnici v Praze, v Číně v Charbinu, Jushin muzeu, v Art Black v Pardubicích, v Drienbergenu v Nizozemsku a v Lounech v galerii XXL).
autor: Josef Vomáčka


MARKÉTA URBANOVÁ V ZAJETÍ ABSTRAKCE


Abstraktní tvorba Markéty Urbanové (1978) tvoří nedílnou součást jejího díla. Je to kupodivu, že malířka precizního hyperrealistického řádu a dokonalé kresby (kterou také vyučuje v ateliéru kresebné přípravky na Akademii výtvarných umění v Praze) nachází zdroj k vyjádření i ve světě nezobrazivého, fantaskního podnětu, ale je to také důkaz šíře její představivosti a umělecké flexibility. A stejně jako je tomu v případě hyperrealistické malby, i v rovině malby nezobrazivé nese její tvorba jasný a nezaměnitelný rukopis. Prohlédneme-li si výsledky jejího téměř desetiletého působení na české výtvarné scéně a zaměříme-li se právě na tvorbu nezobrazivou, nalezneme v ní dvě různé námětové polohy, kterým se autorka věnuje. Pro první z ich bychom se ale museli vydat do jejího ateliéru, protože je to okruh tvorby, který Markéta Urbanová nikdy veřejně neprezentovala. Jsou to, můžeme-li pro celistvou oblast několika malířských cyklů zvolit jediný název: květinové motivy. Malby, které vycházejí ze soustředěného pozorování fází růstu rostlin, především detailů jejich vnitřní stavby, jako jsou blizny, pestíky, které motivují stavbu malby, a drobné okvětní lístky, které motivují především barevnost díla. Tento aspekt tvory Markéty Urbanové zůstává před světem sběratelů a návštěvníků galerií v utajení, přestože je poměrně početný. A to proto, že ač postupem od jiného zdroje, dopracovala se autorka malbami abstrahovaných blizen k variacím fug, které vzdáleně připomínají Kupkovskou traktaci obrazového prostoru (jmenujme např. malbu Exploze květů, akryl na plátně, 120 x 80 cm, 2009 nebo Fuga janovce II., akryl na plátně, 120 x 80 cm, 2009). Přestože jde o malby se silným emotivním nábojem a přesvědčivě vyznívajícím koloritem, Markéta Urbanová zůstává kritická. To je pozoruhodný přístup k vlastní tvorbě, která vzniká v pomalu se řetězících jednotlivých výstupech, které jsou dány jednak časově náročným postupem v případě hyperrealistické malby a druhá vytížením autorky výukou na Akademii výtvarných umění a také na Hollarově střední uměleckoprůmyslové škole. I přesto, že tak Urbanová ve stejném čase, kdy její kolegové chrlí výstavu za výstavou, prezentuje jen málo děl, zůstává za jejími zády ateliér plný prací, který demonstruje její nutkavou pracovitost rozloženou do několika žánrových pólů. Z tajuplného světa jejího ateliéru by však neměly zůstat nezdůrazněny malby, které vycházejí z květinových motivů, ale oproti jásavé barevnosti maleb inspirovaných rostlinami na vrcholu své životnosti, v rozpuku, jsou to malby stojící ve stínu smuteční vazby. Jsou to malby, které tvoří přímý protipól hýřivým fugám, malby temné, v nichž převažuje čerň a šedi, ale malby nadmíru působivé. Lehkostí expresivního gesta, kterým Urbanová (doposud pokládaná především za precizní hyperrealistku) podivuhodně zručně vládne. Jsou to malby z cyklu Věnce, které tolik vystupují z celku květinových motivů, a Kříže, které tematizují náhrobky Olšanského hřbitova, které by si zasloužily samostatnou výstavu, aby byly spatřeny milovníky autorčina díla, kteří zatím vůbec netuší, že podobná poloha v ejí tvorbě existuje. Mnohem známější je druhá cesta v rámci nezobrazivé malby, kterou se autorka vydala. Jsou to krajinomalby, které byly prezentovány už na řadě výstav a zařazeny do mnoha soukromých sbírek. Zatímco hyperrealistické malby reflektují jasně vnější svět, v němž nacházejí podněty svého vzniku, cyklus krajin naopak reflektuje převážně autorčin vnitřní svět. Odkazuje k tomu i většina názvů krajin, které Markéta Urbanová často nazývá jako soukromé krajiny. Prvotní impuls je zřejmý a lze jej poznat z řady plenérových studií, které Urbanová poctivě vytváří jako podklad pro další, tentokrát obrazové, verze. Výsledek ale nevychází z horizontů, které Urbanová skicuje na svých výletech a cestách, ale z vnitřní představy a popudu tuto představu zachytit, což si posléze vyžaduje traktaci, jejíž výsledek je příbuzný té krajinné. Takové malby jsou plné přemítání, hutných vzpomínek a vážících se emocí, které se v podobě (většinou žluté) barvy dramaticky rozlévají prostorem plátna. Tvoří energetickou „okolnost,“ emotivní kontext drobnému výseku, fragmentu, útržku vzpomínky vyvedenému v realistické (či realistický podnět abstrahující) malbě, který v přesně vymezeném rámci určuje námět malby. Je jím většinou zachycená krajina Lounska, Turnovska, Pardubicka nebo z okolí Prahy, kde autorka dnes žije, ale také zvlněná horská krajina Krkonoš, za jejímiž vršky autorka romanticky vyhlíží další, ještě krásnější krajinu. Přestože to na první pohled není čitelné, stopuje ve svých představách i skrze návštěvy míst Karla Hynka Máchu, věčného tuláka, jehož touhu po dálkách a čistém přírodním horizontu zbaveném lidí Markéta Urbanová sdílí. Přetavuje ji však do maleb krajin, které prezentují její vnitřní svět, ale nabízejí i další skryté informace: o vibrující vzpomínce ve výseku realistického rámečku a dramatu emoce skryté v barvě už byla řeč, zmínit je však nutno i iluzi na krajinu, která už před ní byla zachycována významnými českými malíři krajinářské školy 19. století. Markéta Urbanová je zkrátka autorkou, která nehřeší na přitažlivost prvního podnětu. Naopak, rozvážně pracuje s mnoha vrstvami vizuálních i faktických informací, které přetavuje rozumem i emocí a nezaměnitelným způsobem je artikuluje prostřednictvím své řemeslné dovednosti. Nespěchá, své představy a jejich realizace nechává zrát, a teprve zcela přesvědčená o jejich kvalitě a důsledcích je nabízí divákovi. Jako Kousek Ze mě, jak spontánně a přitom zcela výstižně a chytře nazývá kousky ze svého soukromého světa, které nabízí všanc publiku.
autor: Kateřina Tučková



Markéta Urbanová jako figuralistka


Markéta Urbanová patří mezi nejvýraznější české malíře počínající střední generace. Tímto věkovým zařazením chci naznačit, že má za sebou už první dekádu působení na české výtvarné scéně a úspěšně překročila magickou třicítku, která představuje první ze zásadních milníků v životě malíře. Tehdy dochází k prvnímu výraznému protříbení dané malířské generace. V několika nejbližších letech po absolvování akademie větší část umělců nezvládne přechod z ochranného skleníku školního prostředí do skutečného, mnohdy drsného profesionálního výtvarného světa. Často i umělci, kteří na akademii působili jako nejvýraznější talenty, končí s představou, že se budou umění věnovat profesionálně. Tvorba těch, kteří v uměleckém životě přežijí, projde výrazným protříbením. Kromě talentu a mladistvé energie, musí umělci zvládnout koncepční myšlení i každodenní rutinu výtvarné tvorby. Markéta Urbanová třicátý rok úspěšně umělecky přežila a stala se vyzrálou malířkou, která se může pochlubit uceleným a výrazově bohatým portfoliem své tvorby. Markéta Urbanová absolvovala v letech 1997 – 2003 Akademii výtvarných umění pod pedagogickým vedením profesora Zdeňka Berana. Toto konstatování může do jisté míry sloužit jako obecná charakteristika autorčiny tvorby. Zdeněk Beran si tradičně do svého ateliéru vybíral začínající výtvarníky, jejichž společným znakem byla mimořádná malířská virtuozita. Právě tento výběr umožnil v okruhu Beranova ateliéru vzniknout fenoménu českého hyperrealismu, jehož úroveň by jako jednomu z mála segmentů českého výtvarného spektra umožnila obstát v přímé konfrontaci se světovým uměním. Co je kvalitní, bývá často i nenáviděné. Proti umělcům z Beranova ateliéru vystupují jejich odpůrci nejčastěji s dvěma argumenty. Beranovci jednak údajně vytvářejí díla, která jsou pouhou formou bez obsahu, jednak je prý tvorba všech těchto umělců úplně stejná. První argument lze v jeho obecnosti se stejným úspěchem použít proti čemukoli, co vzniká na současné české výtvarné scéně. Druhý argument je poněkud složitější. Hyperrealistická forma ve své vizuální dokonalosti spěje k fotograficky věrnému zachycení skutečnosti. Fotograficky věrné zachycení skutečnosti ale samo ve své podstatě nabízí pouze jediné vizuální řešení. Každý malíř proto musí dát o to výrazněji vyniknout své individualitě, aby se odlišil od obdobně talentovaných kolegů. Nejvýraznější devízou, která umožňuje Markétě Urbanové uplatnit vlastní uměleckou individualitu, je její mimořádná schopnost vytvářet široké a velmi diferencované spektrum uměleckých děl. Její tvorba pokrývá figurální malbu, krajinu i abstraktní polohy. Samotná figurální malba u autorky prochází bohatým a stylově různorodým vývojem. Kolem roku 2000, kdy malířka ještě studovala na pražské akademii, její malba nejzřetelněji odpovídala hyperrealistickým postupům. Pro obrazy bylo typické i až barokně temnosvitné světelné řešení. Kontrastní temnosvit charakterizoval obecně tvorbu autorčiných generačních souputníků v Beranově ateliéru. Na dané skutečnosti se zřetelně podepsala fascinace první syntézou o světovém soudobém výtvarném umění, která u nás vyšla po pádu komunistického režimu, knihou Art Today od britského historika umění Edwarda Lucie-Smithe. Výběr autorů v dané publikaci výrazně ovlivnil vnímání celé tehdejší generace začínajících umělců. Temnosvitný hyperrealismus jako umělecké krédo vyznávalo několik malířů zastoupených v knize, z nichž nejradikálnější přístup reprezentoval Tibor Csernus. Inspirace Csernusem je zřetelná v obrazu Markéty Urbanové Tři v kruhu (2000). Pro Beranův ateliér je charakteristická podvědomá potřeba obhajovat čistý hyperrealismus jeho zmírňováním, které sklouzává v různých dobách do typické manýry. Kolem roku 2010 danou manýru představuje potřeba zmírnit hyperrealistické pojetí dodatečnými abstraktními gestickými tahy. Kolem roku 2000 se daná manýra projevovala v konceptuální kombinaci hyperrealistického obrazu se samostatným minimalisticky jednobarevným plátnem. Této manýře se nevyhnula ani Markéta Urbanová (Pozadí II (1999)). Nicméně se z dané pasti velice rychle vymanila a našla si svou vlastní osobitou výtvarnou polohu. Delikátní temnosvit začala kombinovat s autostylizačním motivem ženského aktu s dráždivě lesbickým nádechem. Vrcholné práce tohoto období představují obrazy Ve skříni (1999) a Kamarádky (2000). Po roce 2000 se Markéta Urbanová posunuje v rámci svého hyperrealistického projevu od kontrastního temnosvitu a zdánlivě líbivě erotizující malby k pravému opaku. Pracuje s rovnoměrně rozvrženým světlem. Hladká malba se mění v syrovější rukopisné pojetí, kdy některé obrazy zůstávají zdánlivě nedokončené (Čichání I (2003)). Ženský akt se z dráždivě svůdného objektu mění na cosi odpudivého a až kulticky hrozivého. Syrové vyznění maleb umocňuje i víceméně náznakový kolorit (Kybele (2002), Čichání I (2003)). Syrovost vizuálního vjemu podporuje i bílý prach pokrývající kůži postav. Motiv obličeje pokrytého bělobou se objevuje i v obrazech, které se vymykají ze základního tématu ženské postavy (Portrét otce I (2001), Portrét bratra (2001)). V motivu bílého prachu se promítají apokalyptické úzkosti podnícené teroristickým útokem na newyorkské World Trade Center 11. září 2001 a televizními záběry na lidi pokryté bílým prachem ze zřícených budov. Nedlouho před rokem 2010 dochází k další proměně autorčiny figurální malby. Novému tvůrčímu období dominuje tématika černých nevěst. Markéta Urbanová zůstává věrná monochromnímu koloritu založenému na bohatém spektru valérů. Barevná škála se ovšem poněkud prosvětluje. Hlavní formální změna ale spočívá v opuštění striktně hyperrealistické platformy a v určitém uvolnění malířského rukopisu. Diferenciaci malířského rukopisu využívá umělkyně k vyjádření charakteru hmoty jednotlivých předmětů na plátně. Z některých obrazů sálá až senzualistické nadšení ze šťavnaté práce s pastózním štětcem (La Piova (2009)). Po obsahové stránce se autorka propracovává k symbolistnímu pojetí, které postmoderním způsobem kombinuje zdánlivě protikladné motivy a vnáší do obrazů tajemný náboj a napětí z nevyřčeného. Vším se prolíná temná linie zmaru, zklamaného očekávání a deziluze, která je dána už osobou černé nevěsty, ženy, jež se místo vlastní svatby dočká pohřbu svého nastávajícího. Vše umocňují dekadentní motivy černých krajkových závojů, bílých růží a ornamentů psích hlav zdobících hrobky. Vedle vrcholných prací tohoto autorčina období, které představují malby Černá nevěsta (2009) a Černé vejce (2009) posunuje autorka motivy vykořenění a deziluze až k působivě bizarním polohám obrazů typu Nalezenec (2009). Forma ženské postavy, ať již podané jako akt nebo oblečené, není u Markéty Urbanové samoúčelná. Jejím prostřednictvím řeší autorka existenciální pocity žen, jež jsou uzavřené do vlastního nitra. Dané téma se stává leitmotivem celé malířčiny figurální tvorby. V době, která masově hlásá feministická hesla a dožaduje se prosazování ženských umělkyň ve společnosti, vytváří Markéta Urbanová umění vyjadřující ženský duševní svět zcela spontánně, bez potřeby programových proklamací.
autor: Robert Janás
návštěvnost: 39107
stránky vytvořil -m-k-